Moje kniha 2

16. prosince 2008 v 15:05 | Marry |  Slohovky
Taky jsem se divila jak by tam mohly žít dryády. A ony tady mají takové království. ,, Páni…" Vzdychli jsme s Erikem zároveň. Bylo to opravdu neuvěřitelné.
,, Vidíš to co já?" Podle toho, jak mu zářily oči viděl určitě to co já, takže neblouzním. Ještě několik minut jsme tam stáli a koukali, co se kolem nás dělo. Když už všechno přestalo růst vrátila jsem se do reality a pohlédla znova na Erika. Jelikož byl asi pořád někde v luftě trochu jsem do něj šťouchla. Trhl sebou, jako by se právě probudil. ,, Jdeme?" Zeptala jsem se, ale radši opatrně, myslím že myslel na svou matku. Párkrát zamrkal a vydal se vpřed. Já se vydala za ním. A až v tu chvíli jsem si uvědomila, že přestalo pršet a trochu se oteplilo. Před námi byl nádherný, ale přitom děsivý les. Chodilo se jen po mechu a měkké trávě. Teď nám zbývá jen najít lilii života a vrátit se zpět stejnou cestou, to však nebude tak jednoduché. Víme, že lilii je uprostřed lesa, ale zapamatovat si cestu, po které půjdeme není snadné. Erik mě ale ujistil, ať si s tím nedělám hlavu. Že on les dobře zná. To už mě ani nepřekvapilo. Rozhodně je to dobrá zpráva. Po cestě jsme si jen užívali přírody, kolem nás se toho tolik dělo. Dryády se objevovaly a zase mizely, kolem létaly krásní obrovští motýly a dalších mnoho a mnoho krásných věcí. Potkali jsme i pár elfů a já si všimla, že Erikovi pokaždé zajiskřilo v očích. Nejsem si ale jistá jestli štěstím nebo slzami. Šli jsem potichu , byly slyšet jen naše kroky. Když jsme se ale blížili k lilii, Erik řekl, že musíme být opatrní. Potulují se tam prý skřeti. Už jsem cítila silnou vůni, kterou lilie vydávala kolem sebe. Byla to těžká, sladká vůně a připomínala mi trochu vanilku, jinak typická vůně lilii. Byla tam však ještě jedna překážka. U lilie stála snad a nejkrásnější elfka, kterou jsem kdy viděla. Měla zlaté dlouhé vlasy a velmi opálenou pleť Na sobě zelené šaty, které se za ní jemně vlnily jako ranní opar. Erikovi pět zářily oči a tentokrát určitě okouzlením, ani jsem e mu nedivila. Elfka se na nás záhadně usmívala, bylo jasné že se bude něco dít. Když jsme došli k ní ani nás nepozdravila a nenechala promluvit. Řekla jen tohle: ,, Rozetni mě a já budu ronit slzy rudé, jako je moje maso, byť je mé srdce z kamene." A to bylo vše.Jen jsem na ni koukala a čekala co ještě řekne, ale ona jen stála a usmívala se, jako by na něco čekala. Úzkostlivě jsem se podívala na Erika, jako co budem dělat.A o asi věděl, protože nevypadal tak překvapený jako já, nýbrž přemýšlel. Ale nad čím? .. Ehm, Eriku? Co se to děje?" ? Mluvila jsem šeptem a přesto Mě Erik chytil za pusu, abych byla potichu. A po chvíli velice potichu dodal. ,, To je hádanka, jestli ji nezodpovíme k lilii nás nepustí. Počkej už možná něco mám. Je to elfí hádanka, nic pro tebe." To mě sice trochu naštvalo, ale nechala jsem ho přemýšlet, jinak se k lilii nedostaneme. A navíc, je to přece pro jeho matku. Jen jsem se divila, že lilie nebyla nikde vidět. Kolem s jen linula její silná vůně. A tak jsem se zaměstnávala hledáním, kam ji mohly schovat. Na hádanky jsem stejně nikdy nebyla. Jen ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, nikde nic. Erik už to asi měl, protože se vítězně usmál. ,,Třešeň!" Elfka se usmála ještě víc a odstoupila o dva kroky. Erik se usmál a vykročil. ,, Jak si na to přišel? To by mě ani ve snu nenapadlo, že by to byla třešeň." Erik se jen usmál, ale nic neřekl. Vydal se vpřed a já mu zůstala v patách. Jen jak na o přišel. To z něho musím vytáhnout. Vůně ve vzduchu už mi přišla skoro hmatatelná. Když jsem se už chtěla zeptat Erika, jestli něco nevidí, tak jsem ji spatřila. Rostla tam uprostřed kruhu mohutných líp. Uprostřed bylo malé průzračné jezírko a v úplném středu na mini ostrůvku rostla nádherná lilie. Měla 3 překrásné květy. Jeden byl čistě bílý, druhý sladce růžový a třetí rudě červený. To mě zarazilo. Proč jsou tři? A každá jiné barvy? Podívala jsem se na Erika, začínala jsem na něm být závislá. Měl v očích úžas a jasný obdiv lilie. Jeho modré oči se třpytily jako voda ve zmíněném jezírku. Udělala jsem dva kroky vpřed a sladká vůně mě málem povalila. Už se mi z ní motala hlava. ,, Tak rychle Eriku ta vůně se nedá vydržet. Kterou bereme? Jednu nebo všechny?" Erik se probral ze snění a svěsil hlavu. ,, Tu růžovou…. Červená přináší smrt a bílá oživuje mrtvé. Růžová je něco mezi tím. Když si člověk, co si zaslouží žít, vypije její nektar, bude žít, ale když ne zemře.Lilie života se ji jen říká, aby nalákala lidi do záhuby, ve skutečnosti je to lilie Osudu. Vzpomněl jsem si až teď, když jsem ji viděl. Co když si matka nezaslouží žít a přece umře? Byla by tahle cesta úplně nanic…" Jeho slovům jsem naslouchala a přesto nerozuměla. ,, Lilie Osudu…. Zajímavé, ale tvá matka si určitě zaslouží žít, je to významná žena. Erik se pousmál a přistoupil až těsně k jezírku. ,, Lilie, vydej nám svůj růžový květ, v prospěch ženy elfího původu jménem Margaret…" Nejdřív se nic nedělo, ale po chvíli s růžový květ vznesl a přistal Erikovi v ruce. Přišlo mi to neuvěřitelné. Tenhle les jde úplně mimo mě. Nechápu tady snad vůbec nic. Erik byl pořád v klidu a lilii jemně uložil do svého vaku zabalenou v bílém kapesníku z hedvábí. ,, To neuvadne? Je to přece jen trochu daleko." Erik se na mě podíval jako kdybych právě řekla, že jsem viděla létající velrybu. ,, Je to lilie Osudu. Ta neuvadne nikdy, dokud má svůj nektar." Mohlo mě to napadnout. Není to květina jako normální fialka. ,,Jdeme rychle pryč. Ta vůně může být za chvilku nebezpečná. Mohli by jsme tady usnout a utopit se v jezírku." Rychle jsem se otočila a rychlím krokem jsem vyrazila pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama