Leden 2009

Má kniha 5

14. ledna 2009 v 19:43 | Marry |  Slohovky
Ale moc se to nevyplatilo. Laura se na mě podívala, jako bych řekla něco nevhodného. "Ale jaképak dobrý den. Můžeme si tykat, vždyť jsi spala v mé posteli."To se mi ulevilo, vykat jí mi přišlo, nevím proč, divné. "Tak ahoj."
To už obě ženy stály a podávaly mi své hebké ruce. "Já jsem Laura a tohle je má sestra Margaret, ale vy už se určitě znáte." Až v tu chvíli mi došlo, že Laura má také tak modré oči, ale měla, na rozdíl od Margaret s Erikem, zlaté vlasy a byla více opálená. Připadala jsem si tam teď trochu přebytečná, rodina se sešla a já tam překážela. Jenže oni mě přijali, jako bych k nim patřila. Seděli jsme tam až do večera a já jsem se toho o elfech dozvěděla snad všechno, co jsem mohla.
Elfí krev prý léčí a jejich vlasy rostou 2krát rychleji, než naše. Umí od přírody všechny jazyky světa. Také poznají. Když někdo lže (důkaz že mi tehdy Erik věřil) a vidí i v noci. Mnoho dalších a dalších věcí jsem se dozvěděla, ani jsem si to všechno nebyla schopna zapamatovat. Na večeři nám Laura uvařila typické elfí jídlo, k mému úžasu to byla sladká ryže s přidaným kořením, které roste jen v lese Smrti. Bylo to vynikající. Po večeři jsme museli vyřešit, kde bude kdo spát. Laura chtěla, abych já spala v její ložnici a oni tři si ustelou v odpočívárně. Byla jsem proti, ale ona se nedala odbýt. Když už jsem se chystala ulehnout, vešel do pokoje Erik. "Pojď, tohle musíš vidět." Vzal mě za ruku a vytáhl mě do teplé noci. Bylo slyšet zpěv ptáků a šustění lstí v jemném, teplém větříku. Erik mě vedl stále dál, až jsme došli na malou mýtinu. Rostla tam vysoká, měkká tráva a tam jsme se s Erikem usadili. "lehni si a pozoruj nebe." Zašeptal mi Erik do ucha. Já jsem ho poslechla a opravdu jsem to uviděla. Krásné nebe plné hvězd a nás dva ozařovala luna v úplňku. Byla to kouzelná noc a v ní jsme tam s Erikem leželi v tichém úžasu a pozorovali jsme nebe.
Nevím, jak dlouho jsme tam tak leželi, ale asi jen chvilku, když se Erik najednou rychle posadil. "Co se…." Ale Erik mě nenechal domluvit, dal mi ruku na pusu a zašeptal ať rychle utíkám do domu. Radši jsem udělal, co chtěl. Celou cestu jsem se ale otáčela. Erik tam jen stál a díval se na druhou stranu mýtiny. Zastavila jsem se až u stromu. Od stromu jsem už ale na mýtinu neviděla, a tak jsem si tam sedla a s bušícím srdcem jsem čekala, co se bude dít. Pár minut se nedělo nic, ale pak se ozval křik a vytí vlka. Vlka? Asi máme problém. Vběhla jsem dovnitř a vzbudila jsem Lauru s Margaret. Řekla jsem jim, co se stalo, ale ony byly úplně klidné. "Neboj Susan, to bude asi Jack."
Jack?! Jaký Jack? Ničemu nerozumím… Margaret mě zavedla zpátky do ložnice její sestry a řekla, ať si v klidu lehnu a pořádně se vyspím. Já jsem na spánek neměla ani pomyšlení. Pořád mi nešlo z hlavy, co je s Erikem a kdo je ten Jack. Celou věčnost jsem tam jen ležela a zírala jsem do stropu. Nebyl slyšet žádný zvuk a mé oči pomalu klesaly. Usnula jsem, doprovázená různými, nočními můrami o Erikovy a záhadné osobě, Jackovi.
Ráno jsem se vzbudila celá zpocená a udýchaná. Vyšla jsem ven z pokoje a zamířila jsem do umývárny, opláchnout si obličej, když jsem zpoza dveří naproti zaslechla hlady. Mluvili potichu, ale já jsem je slyšela. "Neměli by jsme ji říkat, co je Jack zač. Určitě by se lekla." Podle hlasu to byla Margaret. Hned mi došlo, že mluví o mě, našpicovala jsem uši ještě více. "Ale má právo to vědět, určitě je vylekaná už teď. Neobalamutíte ji nějakou historkou. Jack se ji klidně i ukáže." To byl Erik, přišlo mi milé, jak hezky o mě mluví. Vyla jsem tak zvědavá čím dál více. "Já si myslím, že to pochopí. Ví o nás už tolik věcí, tak proč by ji zrovna tohle mělo vylekat? Je to silná holka, to bylo poznat i na účinku mého uspávacího kouzla. Musela jsem použít trochu silnější než obvykle, proto taky spala týden." Bylo milé to slyšet, ale nechtěla jsem být jako špeh. Navíc jsem se bála, co bude dál. Takže Erik a Laura byli na mé straně. Margaret určitě měla mateřský cit, je jasné, že se o mě bála. Ale já jsem se nebála, klidně se Jackovi postavím, ať je, kdo je. Tušila jsem, že to bude další kouzelná bytost, třeba skřet nebo tak něco. Zašla jsem tedy do umývárny a tam jsem si opláchla obličej. Nikde žádné zrcadlo, a tak jsem ani nevěděla, jak vypadám.
Ten obrat v čase byl trochu divný.Chybí mi mé dennodenně používané věci. Zajímalo by mě, jestli Erik řekl Lauře s Margaret o mém tajemství. Ani by mi to možná nevadilo. Jenže by to mělo vědět co nejméně lidí, v tomhle případě elfů.
Ani nevím, kolik je hodin. Venku zářilo jemné slunce. Tady v lese bude asi jiná doba, než venku. Může být 6, ale taky 8 ráno. Naštěstí jsem byla dostatečně vyspaná. Nechtěla jsem jen tak někam jít, nebo něco dělat. Pořád jsem se chovala jako na návštěvě, i když mi Laura několikrát řekla, že se mám chovat jako doma. Jenže se mi ani moc nechtělo tam mezi ně vpadnout. Nechala jsem proto v koupelně nenápadně spadnout mýdlo. Naštěstí se dveře odpočívárny otevřely a vyšla Laura, aby se podívala, co se děje. "Jéje, promiň. Nechtěla jsem vás vzbudit." Samozřejmě jsem se tvářila smutně. Laura nic netušila. "To nic, my už jsme byli vzhůru. Dáš si snídani?" Jsem ráda za jejich ochotu.

Kulturní památka

7. ledna 2009 v 16:21 | Marry |  Slohovky
Byla sobota ráno. Krásný letní den jako stvořený na nějaký ten výlet po "krásách" naší země. Jinak řečeno zase vopruz. Na všech hradech a zříceninách už jsem byla aspoň 50krát. Jenže moje malinká sestřička Ingrid to ještě všechno neviděla a já samozřejmě musím jet s nima. Doma bych jenom seděla u počítače a koukala na telku (jak jinak), ale i kdybych si vymyslela, že budu dělat všechno jiné možné, naši mě nenechají doma.
S jasnou nechutí jsem si začala oblíkat moje černé kraťasy a tílko. Čapku na hlavu a v tichu prosyceném zlostí jsme nasedli do auta. Mamka prohodila poznámku, jako že se v tom černém uvařím, ale co jí je do toho co mám na sobě. Sama vypadá jak klaun, který zrovna vyšel z manéže a ještě navíc v 70. létech. Nikdo se nemůže víc stydět za svojí rodinu než já.
Jeli jsme na nejoblíbenější hrad mých rodičů, Mrtvín (už jen to jméno je tak trapné, zajímalo by mě kdo to vymyslel, Mrtvín!!!). Nechápu co na té plesnivé zřícenině vidí! Je to nejbližší hrad od našeho baráku a tak jsem tam byla snad 100krát.
Trocha informací by asi nevadila. Je to hrad ze 14. století (to co kecá ta průvodkyně znám snad nazpaměť). Už od počátku tak žil rod Krvžnílurků (povšimněte si toho opět naprosto směšné pojmenování). No ale jednou nějaký maník vyvraždil celý rod a od té doby hrad chátral. Pak ho koupila ta nadace jakžesejmenuje a dala ho do kupy, aby mohli na návštěvnících vydělat prachy. Od té doby je hrad přístupný takovým bláznům jako jsou moji rodiče. Je to takový napůl hrad a napůl zřícenina co "už se nedala zachránit", (alias nebyli prachy). Trvá tak dvě hodinky to všechno projít.
Takže jsme po chvíli vystoupili z auta a vydali se k pokladně. Dali jsme nechutný prachy za vstup (Kdyby mi radši koupily ty krásný nový boty!) a přidali jsme se k už čekající skupině kulturních nadšenců. Nějak jsem nevnímala okolí, s kšiltem pořádně do očí jsem zaujatě koukala na ty ,,úžasné" kamínky na zemi. ,,Tak pojďte ke mně přátele, vydáme se po stezce bývalých majitelů tohoto hradu." Nejsem její přítel a nezajímají mě žádní bývali majitelé. O co té babě jde?
Vydali jsme po vyznačené stezce a já jen slyšela, to co už jsem vám řekla a snažila jsem se myslet jen na ten fesťák co bude příští týden. Když jsem však uslyšela něco co neznám zpozorněla jsem. "Nedávno jsme našli staré pergameny s důkazem vraždy kněžny Albíny III., která se donedávna považovala za uprchlici. Albínu někdo zavraždil zde na hradě a to ve sklepení kam se posléze také dostaneme a tam vám povím podrobnosti." Tak tohle začíná být zajímavé. Chtěla jsem jít dál a tak jsem málem vrazila do menšího pána přede mnou. "sorry," řekla jsem na omluvu a svojí pozornost jsem věnovala spíše tomu co nám zabraňuje dostat se odtud, nebo lépe, do sklepní. A byla jsem v šoku. Průvodkyně s někým potichu mluvila. Ale ne jen tak s někým. Byl to kluk. Krásnej černovlasej, hnědookéj, vysokej kluk. Tak tohle už je více než zajímavé.
Od té chvíle můj pohled nemířil k zemi přes kšilt, ale upíral se k tomu klukovi. Nikdy jsem ho tady neviděla, i ta průvodkyně je vlastně nějaká nová. To jsou mi věci. Jen bych chtěla vědět o čem se to baví a proč mluví potichu. Po pár minutách jsme šli dál a já zase nevnímala co průvodkyně vykládá, ale tentokrát jsem sledovala toho kluka.
Šel úplně vzadu a vypadal, že taky moc nevnímá co se kolem děje. Nikde jsem však neviděla jeho rodiče, nebo tak. Ale co je mi po rodičích. Hlavní je on. Nenápadně jsem se zohnula, jako že si zavazuju tkaničku, abych se dostala blíž k němu. Pak jsem jako nenápadně zůstávala vzadu, jen jsem nevěděla jak navázat kontakt. Když v tom mě to napadlo. ,,Nevíš kde bych tady našla záchody?" Trochu trapas, ale nic jiného mě nenapadlo. "Jo jasně, půjdeš tady rovně a zahneš vlevo a pak vpravo. Jen se neztrať tady je to dost bludiště. Pak doběhni tady to bude ještě nadlouho." Povedlo se! Odběhla jsem tam, kam mě poslal a opravdu tam byli záchodky. Na záchod se mi samozřejmě nechtělo a tak jsem tam stála pár minut a pak jsem doběhla zpátky. Naštěstí jsem nezabloudila.
"Dík, tady je to fakt jak v bludišti. Ty to tady asik dost znáš,co?" Doufala jsem, že naše konzervace bude pokračovat a tak jsem to tak nenápadně začala. " Že to tady znám? Já tady bydlím a je to někdy taková otrava jakou si ani neumíš představit." Byla jsem ráda, že navázal kontakt a z toho co řekl jsem byla docela dost v šoku. Bydlet? A tady? "No tak to tě tedy fakt lituju. Pro mě je muka už jen tady strávit jen ty dvě hodiny." Bylo to úžasný mít tady konečně někoho na pokec. Kéž by to tak bylo pokaždé.
Zatím jménem neznámý kluk se jen usmál a souhlasně pokýval hlavou. "Kdysi jsem tady ten hrad měl rád. Byla plný tajemství. Ale když tady mamka vzala práci a museli jsme se sem nastěhovat, tak jsem ho pomalu ale jistě začal nesnášet. Znám tady snad každý kousíček zdi a každý kamínek. Na tu vraždu ve sklepení jsem přišel já. Jednou jsem se tak prohrabával knihovnou a našel jsem ty staré pergameny. Ani jsem za to nedostal odměnu."
Ten kluk mě udivuje čím dál víc. Je ještě zajímavější než jsem si myslela. " To já tu jezdím pořád s rodiči. Milujou tenhle hrad a bydlíme navíc kousek odsud. To s tou vraždou mě docela zaujalo, konečně něco nového. Mimochodem já jsem Natálie." S těmi slovy jsem mu podala ruku a přátelsky jsem se usmála.
Takhle jsme si potřásly rukama a já se konečně dozvěděla jeho jméno. Radek. Docela hezký, na můj vkus sice nezajímavý, ale je v pohodě. Tak jsem tak šli dál a povídali si o všem možným. Od rodičů až po oblíbené kapely. Zjistila jsem, že jsme si docela podobný a máme dost společného. Když se skupinka zase zastavila, nevěnovala bych tomu pozornost, ale k mému sluchu dolehly slova jako sklepení, brutální vražda a jméno Albína. Došlo mi, že už jsme došli do onoho sklepení. Naznačila jsem Radkovi, že si to chci poslechnout a tak jsme byli na chvíli zticha. " Královna Albína zde byla držena po mnoho dní a nocí. Krutý král Heron ji zde mučil a snažil se zjistit, kde je ukrytý rodinný poklad. Albína však byla silná a odolávala.
Pomalu ji ale docházely síly. Ztratila mnoho krve a už nemohla ani křičet nadávky směřované Heronovi. Její vůle však nepovolila a pro dobro svého rodu zemřela v hrozných bolestech, ale s čistým vědomím." Průvodkyně se významně odmlčela a já jsem se, se zájmem podívala na Radka. Ten jen potichu přikyvoval a usmíval se, kdyby jen ostatní věděli, že to on na to přišel. Průvodkyně se znovu nadechla a pokračovala ve vyprávění. "Poté následovalo známé vypleněné rodu Krvžnílurků, jako pomsta krále Herona za nedosažení královského pokladu. Který se mimochodem ještě nenašel a to ho hledalo několik hledačů pokladů. Více o této tragické smrti a pokladu nevíme, ale stále je mnoho tajemství, které tento hrad skrývá." V Radkových očích tajemně zajiskřilo, bylo mi jasné že touží objevit i další tajemství. Na chvíli jsem zpozorovala svoje rodiče, jak dychtivě poslouchají příběh a malou Ingrid, která si zakrývala uši. Je pravda, že tohle by radši neměla slyšet. Zamávala jsem na ně, jako že žiju a oni na mě jen kývli. Takovou pozornost jsem si snad ani nezasloužila, více je zajímá nějaká mrtvá Albína.A průvodkyně dál mlela o tom co následovalo po vyvraždění rodu. Bla, bla, bla…
"Ti povím ten Heron musel být maník když ji tak mučil. Nechtěla bych žít v tehdejší době, všechno bylo takový krutý." Doufala jsem, že naše konzervace bude s Radkem dále pokračovat, ale když jsem otočila hlavu, abych se na něj podívala, byl fuč. Ještě jsem se rozhlédla, jestli není někde za mnou, ale nikdy jsem ho neviděla. Skupina pokračovala dále, po schodech nahoru.
V tu chvíli mi došlo. Jiný východ než ty schody odsud není. Kam se Radek ale poděl? Nemohl odejít, to bych si ho všimla a navíc před chvíli jsem se na něj dívala. Co se to tady děje? Skoro všichni už byli venku, jen já jsem váhala. Sklepení bylo docela rozlehlé, na druhý konec světlo nedosáhlo. Že by se tam někde schovával? Nebo něco našel?
Kdo ví, rozhodně se mi nechtělo ho tady někde nechávat a tak jsem tam dole zůstala sama, teda až na patrně schovaného Radka. Chvíli jsem nevěděla, co bych měla dělat, ale pomohl mi řinčivý zvuk z druhé strany sklepení. Opatrně jsem se vydala tím směrem. U vchodu svítilo
světlo, ale to sahalo jen tak do tři čtvrtiny místnosti. Dál bylo nebezpečné šero. Na zemi byli vystavené různé přístroje a z poloviny jsem ani nevěděla co to je, nebo spíš na co se to používá. Radši jsem nad tím ani nepřemýšlela a šla jsem dál směrem odkud se ozvalo další zařinčení. Pomalu jsem po zemi šoupala nohama, abych do ničeho nevrazila a zároveň jsem se snažila nenadělat moc hluku. Mé oči pomalu přivykali tmě a uviděla jsem svůj cíl. S bučícím srdcem jsem došla k místu. Odkud se ten řinčivý hluk ozýval.Bylo to od takového toho obrovského "stolu" na kterých se lidi mučili, připoutáni řetězy.
Tiše jsem vykřikla když jsem na tom stole uviděla připoutaného Radka, pak mi ale došlo co tím sledoval a uklidnila jsem se. "Jestli má být tohle sranda tak není, slez dolů." Radek však zavrtěl hlavou. I v tom šeru jsem viděla strach v jeho očích. Klid mě opět opustil a rozhlédla jsem se po někom, kdo by mu tom mohl udělat. Radek s námahou zvedl hlavu a snažil se promluvit. Mluvil ale šeptem, tak jsem musela jít až k jeho hlavě, abych mu rozuměla.
"Je zase tady Naty."
"Ale kdo je tady? Já nikoho nevidím." Začala jsem si myslet, že se někde praštil do hlavy.
"Je to on, vrátil se! Neměl jsem to dělat…. Neměl jsem…" Hlava mu spadla na dřevo "stolu" a vypadal, že už nemá cenu na něj mluvit. Já jsem byla zmatená.
Mluvil jako by se vážně praštil do hlavy a ocitl se v jedné ze ság Harryho Pottera. On se vrátil… Taková hloupost. Kdo by se sem vracel? Nějaký praštěný cestovatel, který touží zkoušet pravěké mučidla na živých lidech a jednou už mu Radek utekl?
Nechtěla jsem věřit těm jeho blábolům, ale pořád jsem nebyla klidná. Něco se tu přece muselo stát. Nejdřív jsem ho ale musela dostat z těch řetězů. Jak se do toho tak zamotal? A počkat! Jak to, že má připoutané obě ruce i nohy. To by přece sám nezvládl.
Znovu ve mně stoupla panika. Že by nějaký fígl? To je hloupost, sem lidi nechodí. Pane bože, pořád bych chtěla nějaký dobrodružství a když je tady tak jsem totálně zmatená. Není to tak lehké jak se to v detektivkách a hororech píše. Bum a přijde řešení. Takové bum bych potřebovala . Stále jsem se snažila ho vyprostit z řetězů, ale bylo to nějak divně přidělané, museli být ti předci tak složití?
Přes řinčení řetězů jsem ani neslyšela kroky přikrádající se temné postavy. Radek tiše vykřikl a na mě rameno dopadla mrtvolně bílá a studená ruka. Ani jsem mu nestihla pohlédnout do tváře, ale jsem si jistá, že to nebyl člověk…
Apoň ne živý člověk…


Sklepením se rozlehl dívčí výkřik.
Nikdo ji však neslyšel.
Skupina, prohlížející si hrad už prohlídku dokončila a v hradě nikdo nebyl. Jen dva ustaraní rodiče a jedna mála uplakaná holčička hledali svou ztracenou dceru na nádvoří…
Po zbytek dne si nikdo z návštěvníků sklepení nevšiml dvou těl vzadu ve sklepení. Až večer se průvodkyně dozvěděla o ztracené dívce a o chybějícím synovi.
Podle věku ji došlo, že jsou někde spolu, jako spousta předcházejících návštěvnic se i tahle zapomněla vrátit k rodičům. Začali spolu se zámečníkem prohledávat hrad. Sklepení nechali nakonec a to byla chyba. Našli tam mrtvou dívku a umírajícího chlapce…
Sklepením se opět ozval výkřik.
Srdceryvný pláč matky se nesl celým hradem….

Pozn.: Poslední myšlenky Natálie: "Ten fesťák už asi nestihnu…"

Má kniha 4

7. ledna 2009 v 16:18 | Marry |  Slohovky
Jo, jen jsem spala, nic víc, to se mu řekne. "Chtěla jsem jít s tebou, proč jsi mi to neřekl?" Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná nebo být ráda, že jsem se konečně vyspala. Erik se ale pořád usmíval a mluvil klidně. "Mohl jsem takhle být u matky dřív, my elfové umíme rychle běhat, když je to nutné. A ty jsi se aspoň prospala. Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že by jsi byla proti. A už se to nedá vrátit. Neřešme minulost, ale přítomnost. Jak ti je?" Pořád jsem tomu nerozuměla, ale hlava mě bolela tolik, že se mi nad tím nechtělo přemýšlet. Jak říká Erik, nepřemýšlet nad minulostí, ale nad přítomností. "Jo je mi fajn, cítím se odpočatá, jen mě strašně bolí hlava. A co ty? Vypadáš lépe." Erik mě pohladil po vlasech a na chvíli se dotkl mého čela. "Na horečku to nevypadá, asi ještě odeznívá to kouzlo, až se najíš tak to přejde. I já jsem si odpočinul, jsem zpátky už 2 dny, stačil jsem se vyspat, umýt a pořádně najíst. Ty poslední dvě věci teď čekají na tebe, už není kam spěchat." Kéž by Erik v tu chvíli mluvil pravdu.
S pomocí Erika jsem vstala a vyšla z té podivné místnosti, do stejně vypadající chodby. Vedly mimo pokoje troje dveře. Podle Erika vedly první do umývárny, druhé do kuchyně a odpočívárny a třetí en ze stromu. "Ze stromu?!" Taková blbost. Takový obrovský strom neexistuje. Erik se mnou ale nediskutoval a zastrčil mě do prvních dveří, do umývárny. Koupelnu to připomínalo snad jen něčím, co měla být vana a umyvadlo. Uprostřed místnosti stála z dřeva zpracovaná vana ve tvaru květiny. Byly tady také dvě okna, na nichž visely místo záclon navrstvené pavučiny. Umyvadlo bylo také ze dřeva, ve tvaru mušle a kohoutky také jako květy. Vypadalo to úžasně. Ručníky z pravé bavlny. Mýdla, šampóny a vonné oleje byli všechny z pravých surovin, bez jakýchkoliv příměsí. Ležela bych tam celé hodiny. Kdyby na mě Erik zpoza dveří nekřikl, že mi vychladne oběd. Zabalila jsem se do ručníku a vyšla jsem ven. Erik tam stál a když mě uviděl, tak mu v očích zajiskřilo. "Vypadáš mnohem lépe. Teď je na řadě pořádný oběd. A všechno čerstvé, žádné sušené bobule."
S nově nabytou energii jsem se vydala do druhých dveří, za Erikem. Ocitli jsme se v kruhové místnosti a všechno bylo zase ze dřeva. Místnost byla největší ze všech, kde jsem byla. Uprostřed stál stůl s 5 židlemi. A na stole ležely kopy ovoce, které jsem v životě neviděla. Stál tam také džbán s mlékem a bochník chleba. Bez jakýchkoliv starostí jsem okamžitě zasedla a dala jsem se s radostí do jídla. Ovoce bylo výborné, sladké a šťavnaté. Chléb byl ještě teplý a křupavý. Mléko bylo vláčné a studené. Nikdy jsem se tam dobře nenajedla. Kdybych předtím týden nespala, asi bych šla zase spát. Ale mi se spát nechtělo. Zaskočila jsem se obléknout do nových čistých věcí. Erik mě pak zavedl do místnosti vedle kuchyně. Tam uprostřed místnosti, ještě větší, než byla kuchyně leželo tucet polštářů a na nich ležela ta krásná elfka a mluvila s jinou krásnou ženou, skoro jsem nepoznala, že ta druhá žena je Erikova matka. Vypadala strašně mlaději a zdravěji, než jak jsem ji viděla naposledy, ležet nemocnou v posteli. Měla stejně modré oči a bílé vlasy jako Erik. Hodně si byli podobní, jen rysy měl Erik pravděpodobně po otci. Když jsme vešli a zavřeli jsme za sebou dveře, obě na nás pohlédly. Oči jim zářily smíchem a obě se krásně usmívaly. "Dobrý den." Přišlo mi vhodné chovat se k nim s úctou.

fotky- Ben Barnes

3. ledna 2009 v 11:51 | Marry |  celebrity
Tenhle herec je přesná kopie mého vysněného prince... Byla to prostě láska na první pohled!















fotky- Robert Pattinson

3. ledna 2009 v 11:42 | Marry |  celebrity
Ano i tenhle ,,kluk" se zapsal v mém srdci... Ty jeho oči jsou prostě neodolatelné!!!

















Má kniha 3

3. ledna 2009 v 11:37 | Marry |  Slohovky
Začínalo se mi totiž chtít spát. Když jsme dorazili na místo, kde stála elfka s hádankou. Chtěla jsem ji poděkovat že nás pustila, ale když jsem se na ní otočila jen mávla rukou a já doopravdy usnula. Skácela jsem se tam do toho měkkého mechu a trávy.
Když jsem znovu otevřela oči ležela jsem na měkké poseli v jakési komnatě. Prudce jsem se zvedla, ale zatočila se mi hlava a zase jsem si musela lehnout. Kde to sakra jsem? Kolem mě to vonělo dřívím a mátou. Byla to malá útulná místnost jen s postelí, na které jsem ležela a nočním stolkem. Všechno bylo z tmavého dřeva. Byli tady taky dveře, ale než bych k nim došla asi bych zase omdlela. Pořád ale nevím, kde to jsem. Jen si vzpomínám jak ta Elfka mávla rukou a já omdlela. Buď mě sem donesl Erik, nebo mě někdo unesl a Erik mě hledá. Nebo mě tam tak nechal a ta hodná elfka mě odvedla ní domů.
Tak jsem tam tak ležela a přemýšlela jsem co bude, když se otevřely dveře. Stál v nich Erik. V tu chvíli se mi strašně ulevilo. ,, Ahoj." Mluvil velice odpočatě a šťastně. Asi se taky konečně pořádně vyspal. ,,Ahoj. Co se stalo?" Erik se posadil na okraj postele a chytil mě za ruku. Usmíval se jako nikdy předtím. A usmíval se krásně. Posadila bych se, ale pořád mi nebylo dobře. ,, No, jednoduše řečeno, tě Leona (to je ta elfka s hádankou) začarovala malým kozlem a ty jsi usnula. Spala jsi asi týden. Ale byl to zdravý spánek. Mezitím jsem já došel za matkou a dal ji nektar z lilie." To už jsem se posadila a snažila jsem se nevnímat bolest hlavy. ,, Kouzlo?! Týden?! A co matka žije?" byla jsem trochu vyvedená z míry, nemohla jsem uvěřit, že bych týden spala a on mě úplně vynechal z cesty za jeho matkou. ,, Promiň, ale bylo to tak lepší. Ty jsi se vyspala a já se rychle dostal k matce a Lilie ji pomohla, je zdravá a je tady se mnou. Tok kouzlo ti nějak neublížilo, jen si spala nic víc.