Má kniha 6

4. února 2009 v 13:07 | Marry |  Slohovky
Nerada to tady budu opouštět. "Moc ráda si něco dám." Laura mi uchystala nádhernou a výbornou snídani. Vypadal přitom dost nervózně, určitě kvůli záhadnému Jackovi. Tvářila jsem se, jako že nic a snědla jsem potichu svou snídani. Potom mě Laura zavedla do odpočívárny Erik tam s Margaret seděli s hrnky v rukou a barvitě se o něčem bavili. Když jsme vešli, utichli a usmáli se na mě. "Dobré ráno." Erik se sice usmíval, ale těkal očima mezi Laurou a Margaret. Byla jsem nervózní z toho, co bude dál. Vládlo mezi námi napjaté ticho. Rozhodla jsem se to ticho prolomit jako první.
"Eriku, na kdy plánuješ odjezd domů?" Erik sebou trochu trhl a podíval se na mě. "Ty už chceš domů? Plánoval jsem zde zůstat o trochu déle." Moc mi to nevadilo, jen se mi začínalo stýskat po mé rodině a přátelích. Jenže nezáleželo na mě, kdy odejdeme. Erik znal cestu a měl můj osud ve svých rukách. "Asi to tak bude lepší." Už jsem nevěděla, čím bych rozptýlila to děsivé ticho a napětí, co tam panovalo.
Čekala jsem jen, jestli někdo promluví, ale nikdo se k tomu neměl. "Ehm… ještě bych se chtěla zeptat, co se to tam včera večer dělo? Měla jsem strach." Na tuhle otázku asi všichni celou dobu čekali. Podívali se vzájemně na sebe a nakonec promluvil Erik. Margaret se pořád tvářila odmítavě, ale nemohla nic dělat. Jen jsem zvědavě čekala na zjištění o záhadném Jackovi.
"Víš včera večer jsme narazil na starého přítele Jacka. To by nebylo až tak hrozné, rád bych vás seznámil už tam, jenže za jistých okolností to nešlo." Erik se tvářil velice vážně, všechny svaly na tváři měl napjaté. Laura s Margaret jen seděli a mlčky upíraly své pohledy k zemi. Erik se znovu nadechl a pokračoval. "Jack totiž není ano člověk, ani elf. Tady v lese žije mnohem více bytostí. Jen se, prosím tě, Suze, neboj, Jack je vlkodlak…"
Spadla mi čelist. Všechny 3 páry očí se na mě dívaly a já jen nevěřícně mrkala. "Vl- vl- vlkodlak?! To nemyslíš vážně?!" Čekala jsem cokoliv, jen ne nic tak strašlivého. "Ano, vlkodlak. Ale není to tak, jak myslíš. Jen tak bych se s ním nestýkal, ale jsme, jak už jsem říkal, staří přátele. Nemůže za to, co je. Před 5- ti lety ho kousl jiný vlkodlak a od té doby je, to co je. Právě proto jsem tě s ním včera nemohl seznámit."
Okamžitě mi to došlo. Sama sebe jsem překvapila, když jsem odpověď řekla já. "Včera byl úplněk." Erik jen přikývl a podíval se na Lauru. Ta se na mě podívala, zvažovala, jaká byla má reakce. Asi ne moc dobrá. Pořád mi to připadalo nemožné. Vlkodlak jménem Jack. Přesvědčovala jsem se, že by se s ním Erik nestýkal, kdyby byl zlý. Jenže pořád jsem měla v hlavě tu spojitost. Vlkodlak = čiré zlo. Asijcem byla zblbnutá těmi horory z našeho světa. Budu se pak moct chlubit, že znám vlkodlaka. Nikdo by mi to nevěřil...
Znovu jsem se podívala na Erika, ten se jen povzbudivě usmál a podíval se na lauru. Ta si mě ještě pořád měřila pohledem. Nakonec se ale nadechla a shrnula to. "Tuším, že nám ještě pořád nevěříš. S dovolení, bych sem Jacka zavolala. Na první pohled se zdá jako obyčejný smrtelník, ale když si ho prohlédneš lépe, poznáš." Asi jsme na to nebyla ještě pořádně připravená, ale Laura nečekala na mou odpověď. Vyklonila se z okna a zavolala Jacka. Nervozitou se mi začaly klepat kolena. Moje první setkání s vlkodlakem. Zní to, jako název nějaké sci-fi knihy.
Na chodbě se ozvaly kroky. Nevědomky jsem začala couvat ode dveří. Laura mi konejšivě položila ruku na rameno.Někdo zaklepal a mě se srdce divoce rozbušilo. "Dále." Lauřin hlas zněl taky nervózně, ale co ona!
Do místnosti vešel kluk. Srdce se mi rozbušilo ještě více. Vlkodlak? To si ze mě děláte prču! Ten kluk byl nádherný, tak nádherný, že si to ani neumíte představit. Zatajil se mi dech, když přistoupil ke mně, uklonil se a (Panečku!) políbil mi ruku.
"Jsem Jack martinne, těší mě slečno." Cítila jsem, jak na mě jdou mdloby, asi tady omdlím. Sakra, proč je tady takové horko? Jack se jen usmál, odkryl svůj zářící chrup a bylo to. Omdlela jsem. Tohle se mi ještě nikdy nestalo….
Když jsem znovu otevřela oči, myslela jsem, že jsem v nebi. Stál nade mnou on… Jack. Měla jsem v hlavě zmatek. Až po pár minutách mi došlo, že ten anděl není anděl, ale vlkodlak. V tu chvíli jsem se s trhnutím posadila a před bolení hlavy jsem těkala očima mezi Erikem, Laurou, Margaret a Jackem. Potřebovala jsem vysvětlení. Když jsem se ho však nedočkala, musela jsem se do toho vložit sama. "Co se tady k sakru děje?!" Erik se zatvářil zaskočeně, Jack se však dál usmíval a promluvil svým hlubokým, sladkým hlasem,
"Nestačil jsem se ani pořádně představit a ty jsi omdlela. Jen tak, tak jsem tě chytil a asi 5 minut tě tady křísíme. Je mi líto, jestli je to nevolno kvůli mne." Až teď mi to cvaklo. Krásný Jack Martinne, polibek na ruku, náhlé horko a tma. Tak tohle je trapas. "Ehm, omlouvám se. Nebylo to kvůli tobě, to určitě ne, jen se mi pořád trochu motá hlava." Významně jsem se podívala na Erika. Chtěla jsem zdůraznit to uspávací kouzlo od Laury. Jack však nic nezaznamenal , a tak se akorát ještě více usmál. Znovu se mi zamotala hlava, tentokrát jsem se ale udržela při vědomí. Pořád jsem netušila, z čeho se mi tak motá hlava, doteď mi bylo fajn. Zůstala jsem sedět a zírala jsem na Jacka. Chtěla jsem si ho pořádně prohlédnout.
Byl vysoký, vyšší než já. Měl na sobě dlouhý, černý hábit, který byl místy špinavý a potrhaný. K ramenům mu spadaly černé rozcuchané vlasy, nejspíš déle nemyté. Na mě upíral svoje zářivě zelené oči. Byla v nich znát jiskřička divočiny. Přece jen bylo vidět, že je v něm krev vlkodlaka. Margaret se na mě významně podívala a mě došlo, že na Jacka pěkně dlouho civím.
"No, měli by jsme probrat, co bude dál." Už jsem si připadala jako úplný blbec, co neustále zachraňuje situaci. Na mou otázku nikdo nezareagoval, nýbrž se všichni jakoby probrali z transu a začali něco dělat. Laura šla uvařit další čaj. Margaret nervózně rovnala polštáře a Erik s Jackem začali probírat staré časy. Nemělo cenu čekat nějaké rozuzlení toho problému, a tak jsem se s povzdechem otočila ke dveřím a vyšla jsem ven před "strom".
Byl nádherný, teplý, slunečný den. Ve vzduchu bylo cítit čerstvé ovoce a rozkvetlé květy. Na chvíli jsem odhodila za hlavu všechny starosti. Sedla jsem si na lavičku a nechala jsem svoje myšlenky volně plynout hlavou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Probrala jsem se ze snění, až když mi Erik poklepal na rameno.
"Promiň, že tě ruším, ale měla by jsi vědět, že Jack klame vnějškem. Nemůžu ti nic prozradit, je mi jasné, že se ti libí. Jenže buď si pořád vědoma, co v něm je…" Erik se odmlčel a já jsem si mezitím srovnávala myšlenky. Chtěl mi tím snad Erik něco naznačit? Nechápala jsem jeho náznaky. Ani jsem je chápat nechtěla. Jack, že by byl něco zlého?
"Ale prosím tě, Jack je úplně v pohodě." Erik chtěl něco říct, ale mým dodatkem, že je Jack v pohodě, mu došla slova. Jen na mě koukal, smutně a zároveň jakoby s lítostí. Zastyděla jsem se za to, jak jsem Jacka brala jen podle vzhledu. Vždyť Erika znám mnohem déle a měla bych mu věřit. Zdá se, jako by mě Jack něčím očaroval, ale jak by mohl?
Stejně se mi to nějak nezdá. Je pravda, že Jack je vlkodlak a jde mu to vidět i na očích. Ale na druhou stranu, proč by měl mít něco v úmyslu? Vždyť sám Erik je s ním přítel a chtěl, abych ho poznala. Je to zamotané. Ale teď můžu udělat jen jedno.
"Promiň." Tohle nestačí, já vím, ale snad mou omluvu přijme. Ale Erik se zvedl a odešel dovnitř. Tohle se nemělo stát a můžu za to jen já…
Seděla jsem tam celé odpoledne a přemýšlela jsem, co bych měla udělat. Nic kloudného jsem však nevymyslela. Erikovi jsem se omluvila a na Jacka si dám pozor. To je snad jediné, co můžu v téhle chvíli udělat. Je jen na Erikovi, jak usoudí. Jestli mi dá ještě šanci nebo to se mnou vzdá. To by ale znamenalo, že jsem ztracená a už nikdy se nedostanu domů.
Kdo jiný, než on mi může pomoct? On jediný ví pravdu. Asi nemá cenu se s tím trápit, jestli to tak bude, nic s tím nenadělám.
Když mě Laura zavolala k obědu, skoro jsem se nepostavila. Tělo jsem měla rozlámané a bolavé od sezení na tvrdé lavičce. Moc se mi mezi ně nechtěla, ale nechtěla jsem utíkat. Uvnitř panovalo nepříjemné ticho. Ale já to zase zachraňovat nebudu. Mě je to jedno. Sedla jsem si vedle Erika, ten však jen upíral oči na svůj talíř a tvářil se smutně. Jack se pořád usmíval, nejspíš nejspíš pořád v dobré náladě. Provokoval….
Oběd proběhl v tichu a všichni se pak pomalu odebírali do různých místností. Margaret- odpočívárna, Laura- koupelna, Erik šel někam ven a Jack taktéž. Každý se však vydal jiným směrem. Já jsem zapadla do "svého" pokoje. Dokud bylo světlo, seděla jsem na posteli a zírala jsem do blba. Nevím, jak jsem to dokázala, ale nepřemýšlela jsem nad ničím. Když se začalo stmívat, šla jsem do koupelny, Laura už tam nebyla. Dala jsem si zase dlouhou, vydatnou koupel. Jen jsem tam ležela a myslela jsem na své známé. Aspoň knížku kdybych tady měla.
Osušená jsem se znovu teple oblékla, ale nešla jsem si lehnout. Znovu jsem zamířila na mýtinu, kde jsme byli s Erikem. Byla jsem jí okouzlená a trocha relaxace by mi bodla. Měsíc sice nebyl v úplňku, ale pořád ho bylo hodně. Sedla jsem si do měkké trávy a poslouchala jsem cvrkot cvrčků. Užívala jsem si božského klidu, ale dlouho mi to nevydrželo.
Začínala jsem mít pocit, že mě někdo sleduje. Nervózně jsem poposedla a rozhlédla a rozhlédla jsem se okolo. Nikde nikdo. V lese panovala tma jak v pytli a na mýtině nikdo nebyl. Pohled jsem znovu upřela na oblohu, když se za mnou ozvalo zašustění. Rychle jsem se otočila, abych zjistila, kdo nebo co to je.
Nejdřív se nic nedělo, ale pak vyšla ze stínů stromů postava. Nebylo jí vidět do obličeje, ale okamžitě jsem poznala, kdo to je. K místu mého uhnízdění se blížil Erik. Šel se skloněnou hlavou, jako by mě ani neviděl. Když došel až je mě, leknutím sebou trhl. "To jsem lekl. Co tady děláš?" Opravdu si mě nevšiml, nebo to jen dělal? Jeho hlas zněl překvapeně. "Já jsem si jen chtěla užít to, co jsem včera nestihla." Erik se usmál a sedl si vedle mě. Doufám, že už není naštvaný vypadal, že ho to přešlo.
Seděli jsme tam v tichosti a sledovali jsme oblohu. Na mě ale zase dopadl ten pocit, že nás někdo pořád sleduje. Že by tady byl ještě někdo další? Nechtěla jsem to řešit, byla jsem ráda, že už se Erik nezlobí. Chvilku jsme jen tak koukali na oblohu, nebo jsme nenápadně pokukovali po sobě. Cítila jsem napětí, které mezi námi bylo.
Nemuseli jsme nic říkat, i tak jsem cítila, že můžu udělat to, co jsem vždycky chtěla. Jemně jsem se k němu přivinula a ucítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla. Byla to nejnádhernější chvíle mém životě. Tohle mi holky neuvěří.Leželi jsme tam aspoň hodinu a já jsem měla pocit, že za chvilku usnu. Z lesa se opět ozvalo zašustění. Oba dva jsme se posadily a koukali tím směrem. Ale zase nikde nikdo. Tušila jsem, že tam ještě někdo je. A tušila jsem i kdo to je."Počkej tady." Zašeptal mi Erik do ucha. Opakuje se snad minulý večer? To snad ne. Nechci žádného dalšího vlkodlaka. Snad další starý známý.
Než však Erik pořádně vstal, ze stínů vyšla postava, dnes už druhá. Snad tady nemají nějaký sraz. Erik tiše zaklel. Já jsem ještě nevěděla, kdo to je, měsíc právě zašel za mračna a na rozdíl od Erika nevidím ve tmě. Podle jeho výrazu to asi bude nezvaný host. "Krásný večer, co?" To snad ne.
Když měsíc opět vyšel, jeho zář dopadla na pořád se usmívající tvář Jacka. Vypadal, že celou dobu plánoval, jak sem vpadne a teď si to náramně užíval. Erik šel jeho směrem, bylo vidět, že přímo vře zlostí. Měl zaťaté pěsti a zrychlil se mu dech. "Byl, doteď." Jeho, sice jízlivou. Odpovědí přesně vystihl situaci. Jackovi zmizel z tváře jeho úsměv. Už to nebyl ten okouzlující Jack. Být tady sama,tak bych se ho trochu i bála. V očích mu vzrůstala zlost, pochopil kam Erik míří.
A tak proti sobě postupovali, elf proti vlkodlakovi. Čím byli blíž, tím více jsem se bála toho, co bude. Nejdřív kolem sebe začali kroužit, probodávali se očima a cukalo jim v pažích. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsou odlišní. Vypadali jako dva protiklady, co se snaží toho druhého vyřadit ze hry. Nervózně jsem tam seděla, neschopna se pohnout. První ránu zasadil Erik, Jackovi přímo do břicha.
Nechtěla jsem se tam sedět a koukat se, jak se ti dva rvou. Vstala jsem a rázným krokem jsem odkráčela pryč. Ať se tam třeba zabijou. Při posledním ohlédnutím jsem viděla, jak se tam válí po zemi. To snad není možné, jako malé děti.
O pár dní později, jsem byla úplně vyřízená. Všechny dny se odehrávaly stejně. S Laurou jsme sbírali ovoce a různé byliny. Erik toho moc nenamluvil, jen jsme si vyměňovali ustarané pohledy. Chyběl mi ten stará Erik. Jack se tady naštěstí tak týden neukázal a jsem mu za to vážně vděčná.
Jeden večer byl však jiný. Po dni sbírání ovoce a delší procházce, jsem si šla hned lehnout. V bezesné noci jsem spala tvrdým spánkem a ani jsem si nevšimla jedné půlnoční návštěvy….
Ráno mě probudil křik. Rozespale jsem si sedla a zjistila jsem, že vůbec nejsem v posteli ve stromě. Nýbrž v nějaké jeskyni, zavřená v kleci. Ten křik zněl z druhé strany místnosti. Dva kluci se tam hádali. Jak jinak, než že to byl Erik s Jackem. Zrovna teď křičel Jack, hlas mu vztekem přeskakoval. "Je moje elfíku a ty mi ji nevezmeš!" Křičel a celý se přitom třásl.
"To si myslíš, nenechám ji takové zrůdě jako ty!"
"Už tady musí zůstat, je jednou z nás!"
"Jak to myslíš?!" V Erikově hlase zazněla panika.
Čekala jsem na odpověď. Co tím myslel, že jsem jednou z nich? Erik pomalu svěsil hlavu. Naštěstí si ještě nevšimli, že jsem vzhůru a tak se možná dočkám vysvětlení, proč jsem zavřená v té kleci. Jack se vítězně uchechtl a výsměšným hlasem spustil.
"Ano elfíku, udělal jsem to a nějak to nezměníš. Teď tady zůstane a pomalu jí to bude pohlcovat. Ať už dobrovolně nebo násilím."
Přejel mi mráz po zádech. Dělo se tady něco nekalého a ráda bych věděla co. Erik jen zlostně třískl pěstí o stůl u kterého stál. Ten se málem prolomil napůl. Poté se otočil mým směrem, bylo pozdě dělat, že spím. Už zahlédl můj výraz pln strachu. Sám měl ve tváři výraz strachu, zlosti a porážky.
"Suze… promiň mi to. Myslel jsem si, že se změnil." Mluvil potichu, jakoby nechtěl přiznat, že asi prohrál. Ale co prohrál? Mě? Svou ctnost? Nevím…
Přemýšlela jsem, co mohla znamenat Jackova slova.Když jsem si dala dvě a dvě dohromady, došlo mi to. Pohlédla jsem si na svou ruku. Předtím mě to nenapadlo, ale teď mi to všechno došlo. První den, kdy mi Jack políbil ruku a já jsem pak omdlela, má stálá bolest hlavy. To všechno způsobil on. Z hrůzou jsem zjišťovala, že ve mně koluje krev vlkodlaka.
"Ne, to není možné! To jsi neudělal! Jak se opovažuješ, ty, ty zrůdo!!" Nemohla jsem ovládnout svůj vztek. Jak se vůbec opovážil něco takového udělat? Nechce se mi věřit, že se to stalo a už to nejde nějak změnit. Taková odpornost.
Erik tam jen tak stál a vrtěl hlavou, jako by tomu nechtěl věřit. Jack se dál usmíval, jako by se mu má slova líbila.
"Budeš úžasná partnerka na mých cestách. Věděl jsem to už od prvního pohledu." Mrkl na mě a usmíval se čím dál více. Nejradši bych po něm něco hodila, ale neměla jsem co a navíc jsem byla pořád za mřížemi. Nechtěla jsem se sním bavit, nejradši bych obejmula Erika a vyplakala se mu na rameno. Ale Erik tam jen stál, se svěšenou hlavou a vypadal na zhroucení. Vím, co to pro něj znamená. Zařekl se, že se mi po dobu pobytu tady nic nestane. A teď je se mne vlkodlak.
Co se mnou bude, až se vrátím domů? Zavřou mě do blázince, nebo mě budou zkoumat, jako vzácný exemplář? Je ze mě zrůda.
"Není to tvoje vina Eriku. To on to všechno vymyslel a tebe jen využil. Je to ubožák. Nic s tím nenaděláš, prostě už je to tak. Nech to být a jdi domů."
Erik zvedl hlavu a v očích se mu zaleskly slzy. Věděl, že jsou to jen slova útěchy. A, kdy bude další úplněk? Za pár dní. Vždy jsem ho milovala a teď na něj budu čekat s hrůzou. Nikdy už se na něj nepodívám s myšlenkou o magické noci. To je tak kruté…
Sklátila jsem se na zem a propukla jsem v pláč. Bylo mi jedno, že se na mě Erik s Jackem dívají. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen mé vzlyky se rozléhaly jeskyní.
Po pár minutách se někdo dotkl mé ruky. Trhla jsem jí, myslela jsem si, že je to Jack. Ale když jsem zvedla hlavu, zalitovala jsem.
"Eriku nechoď…"
Erik ale jen stál u klece a díval se na mě. Jack stál, s úšklebkem, pořád na stejném místě. Natáhla jsem k Erikovi ruku, chtěla jsem alespoň naposledy cítit jeho jemnou dlaň. Zůstala bych takhle věčně. Dívat se do jeho modrých očí a cítit jeho teplou dlaň. Všechno se to najednou tak pokazilo…
Erik mě pomalu, jemně a asi naposledy pohladil po tváři a vstal.
Chtěla jsem křičet, brečet a hlavně nepouštět jeho ruku. Ale nekřičela jsem, ani jsem Erika nedržela za ruku. Erik se otočil ke vchodu a já jsem naposledy pohlédla do jeho tváře. Aspoň brečet jsem dokázala, horké slzy mi stékaly po tváři a kropily mé šaty…
Přes slzy jsem se zahleděla na Jackovu tvář. Do usmívající se tváře, ale už se neusmíval mile, byl to úsměv zvaný výhra. Jen tam tak stál a díval se na mé utrpení. Jako by si to užíval. Odvrátila jsem od něj hlavu, nechtěla jsem se dívat do tváře takové zrůdě.
Na chvíli jsem tak zahlédla chudé vybavení jeskyně. Místnost nebyla moc velká. Byl tady jeden dřevěný stůl a dvě židle. U druhé stěny byla na zemi navrstvená sláma a pár kusu látek, nejspíš postel. Oproti venku bylo vevnitř docela chladno i přes dvě hořící pochodně. "Má" klec, naštěstí s vlastní postelí, stála přibližně uprostřed místnosti.
Vchod nebyl moc velký a bylo vidět, že veku je noc. Když jsem popošla, abych trochu viděla ven, padla na mou tvář záře měsíce. Tak ukrutná, jako by mi říkala: "Už se to blíží. Nenechám tě v klidu..."
Po tváři mi začaly téct další slzy. Chtěla jsem se otočit zpátky na Jacka, ale ten už nestál u stolu. Nýbrž stál přímo u klece, opřený o mříže sledoval můj žal.
Záře měsíce odkryla jeho pravou tvář. Krutý úsměv a zlo vládnoucí v jeho očích. Před tímhle Jackem mě Erik varoval. Tohle je ten pravý Jack. Krásný, ale krutý. Nebezpečná spojitost.
Erikova slova mi zněla v hlavě, jako zvon ohlašující půlnoc.
Myslel jsem, že se změnil…
To Jack zradil. Hrál si na to, že se změnil a je dobrý. Chudák Erik mu věřil. A tu noc, co se rvali, na to Erik přišel. A Jack potom utekl sem a čekal na příležitost mě dostat. Všechno to zapadalo do sebe a mě to samozřejmě došlo až teď. Jsem tak hloupá…
No přesněji řečeno, jsem ztracená a teď už doopravdy. Už nikdy neuvidím své známé. A to, to měl být jen takový "výlet", sázka. Proč to muselo takhle skončit? A věděl o tom Jesse? Ach, Jesse… bude mi chybět. I když jsem ho znala jen krátce a je to mág.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JamFievA JamFievA | E-mail | Web | 9. května 2017 v 2:06 | Reagovat

Healthy Men Viagra Levitra Agadir Cialis 20 Mg Efficacite Rayh Health Care Pvt.Ltd Viagra Levitra Long Term Effects Cephalexin Penicillin Together  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Dove Comprare Cialis Italia Propecia Tratamiento Baclofen Achat En Canada Levitra Compresse Prezzo Propecia Tasacion How Propecia Works For Hair Loss

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama