1.soutěž - naše výtvory

7. března 2009 v 9:54 | Marry
Jelikož jsme měli minimální účast ( nic jiného jsem ani nečekala, ale co se dá dělat) máme jenom dvě slohovky. Budete mít takto lehčí hlasování, i když já osobně považuju za výherce obě dvě dívky...

AKAKIPI

Motýlci a moře

Seděla jsem na písku, stále ještě teplém. Vlnky mi omývaly nohy. Slunce pomalu zapadalo. A já pozorovala jednoho motýlka poletujícího nad mořem a při tom jsem přemýšlela o svém životě.
Vše začalo loni v březnu. Doktorka mě na prázdniny poslala k moři. A já tam v červenci odletěla... Nechtěla jsem tam. Už předem jsem věděla, že se mi tu nebude líbit, nenajdu si tu žádné kamarádky a těch 14 dnů bude pro mě utrpením... Celé to ale nakonec bylo jinač...
Pokoj jsem měla až v 5. patře, kam vedla spousta schodů. Tehdy jsem - v duchu, samozřejmě - pořádně celý ten blbý pobyt proklela. V půli jednoho schodiště ke mě ale přistoupil jeden kluk. Sám od sebe mi ochotně vynesl kufr až nahoru. Jmenoval se Filip. Byla to láska na první pohled...
Všechen volný čas - a bylo ho mnoho - jsme trávili spolu. Procházeli jsme se po pláži, koupali se při západu Slunce a projevovali jsme si svou náklonnost. Navzájem jsme se doplňovali a věděli jsme, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého.
Filip byl normální kluk (a já normální holka), ale v mých očích se jevil jako jedinečný. Měli jsme společné zájmy. Taky jsem spolu zpívali; s ním zněl můj hlas nádherně. A sbíral motýly.
Najednou nadešel náš poslední večer tady... Byla diskotéka. Po večerce jsme měli v plánu se spolu vytratit... Celý večer jsme spolu tančili. Zatančili jsem si spolu i poslední ploužák, po kterém mě políbil. Pak se rozběhl přes cestu, která byla mezi moji budovou a jeho. Ale nedoběhl...
Ze zatáčky se vynořil autobus a narazil do něj. Filip odletěl od auta a dopadl na cestu několik metrů od místa nehody. Rychle jsem se za ním rozběhla. Jeho krev byla všude; skvrny tvarem připomínaly jeho milované motýlky. ,,Ne, to ne! Filipe, miluji tě!" ,,Já tě taky miluji," zaznělo naposledy z jeho úst. A potom mi zemřel v náruči.
To byl poslední den, kdy jsem cítila teplo. Po návratu domů mě většina mých kamarádek nemohla pochopit. Buď ještě nikoho nemilovaly nebo řekly, že jsem pitomá. Jen jedna pro mě měla pochopení. Ta se taky vrátila z tábora se zlomeným srdcem. Jenže ten její žil...
Je to přesně rok od Filipovy smrti. Sedím na pláži a pozoruji toho motýlka. Slunce už se ponořilo do moře. Vypadá to, jako by si ve vaně podřezalo žíly. To Měsíc ho donutil spáchat sebevraždu... Naposledy jsem si vzpomněla na Filipa. Poté jsem sáhla pro něco vedle sebe. A jediným bodnutím jsem ukončila svůj život...
V tu chvíli se odnikud zjevil další motýl. Zamířil ke svému druhovi. A bok po boku letěli za Sluncem...





A druhá....

MARTINA

Motýlci a moře


Sluneční paprsky se vynořily zpoza okraje moře a ozářily obličej spící dívky. Dívky, jenž byla sama na velkém ostrově. Dny zde byly teplé a vlhké, kolem rostlo plno obrovských stromů a prakticky celý ostrov byl bujně zarostlý. Obvod tvořily písečné pláže a jen na jednom místě se do moře svazoval vysoký útes, vlny zde divoce narážely do skalní stěny.
Jelikož zde dívka byla pár dní ani nevěděla, že útes existuje. Pomalu otevírala oči a jako každý den doufala, že se vzbudí doma ve své posteli a že to všechno byl jen zlý sen. Jenže sen to nebyl, loď na které se plavila s rodiči opravdu ztroskotala a ona byla opravdu jediný žijící pasažér. Pomalu se teda zvedla ze svého narychlo udělaného úkrytu a zamířila k místnímu potůčku.
Po snídani složené z bobulí a tropického ovoce se dívka vydala na každodenní průzkum ostrova. Po jíž dříve vyšlapané a označené cestičce se vydala na sever ostrova, k onomu jí neznámému útesu. Šla několik hodin, poctivě si vyšlapávala novou cestičku. Při každém šustnutí nebo prasknutí větvičky nadskočila několik centimetrů, ještě neměla tu čest seznámit se s místními obyvateli a upřímně po tom netoužila. Takto opatrně pokračovala dál, než došla na malinký palouček. Okamžitě ji to místo uchvátilo, několik prvních minut jen nehnutě stála a s jiskřením v očích sledovala to nádherné a magické místo.
Ani neslyšela tichý pleskavý zvuk křídel. Až po chvíli ji došlo, že něco není v pořádku. Pomalu se otočila a její pohled padl na tu nejneuvěřitelnější věc, kterou kdy viděla. Za ní poletoval na místě houf asi stovky motýlů. Tiše se poletovali sem a tam. Hned si byla jistá, že motýli nejsou jako ti, které zná z domova. Tihle byli nejméně desetkrát větší a mnohem barevnější. V jednu chvíli si jen tak poletovali na jednom místě a v další se všichni na jakýsi neviditelný povel rozlétli k dívce. Do vteřiny jo všichni obklopily a svými jemnými křídli se jí otírali a kůži. Dívka, jakoby omámená jejich krásou se jen usmívala a vůbec nevnímala, že motýlci ji pomalu vedou z paloučku dále na sever.
Stromy se před dívkou obklopenou motýli tiše rozestoupily a uvolnili jim už dříve vyšlapanou cestičku. Po chvíli, když došli až na samí okraj útesu, se motýlci na další neviditelný povel slétli za dívčina záda a udělali tak hustý hlouček třepotajících se křídel. Stačilo poslední natrénované šťouchnutí do zad a dívka se s výkřikem zřítila do hladového moře.Stačila jedna vlna a dívku spolklo moře, jako hladový dravec spolkne svou kořist.
Není náhoda, že dívčin život skončil takto tragicky. Motýli představení bylo záměrné a předem nacvičené. Kdysi na ostrově žila mocná čarodějnice a ta si je takto vycvičila pro svou ochranu. To že čarodějnice už je po smrti však motýli nevědí, a tak shodí z útesu každého návštěvníka ostrova. Vždy jen při posledním výkřiku oběti motýlů, z ostrova vzlétne hejno barevných ptáků a z dálky se ozve toužebné a hladové zavití vlků.


Přeji pěkné počteníčko a pevnou ruku při rozhodování. Vaše Marry
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tak která slohovka se vám líbila více?

Martina
Akakipi

Komentáře

1 Monča Monča | 7. března 2009 v 11:57 | Reagovat

Děvčata, děvčata. Vám vážně hrabe :-) Ale máte moji poklonu. Obě slohovky jsou výborné a zajímavé. Jen tak dál :-)

2 Marry Marry | 7. března 2009 v 18:16 | Reagovat

no to víš někdo tu prácu musí udělat :)

3 akakipi akakipi | 7. března 2009 v 22:46 | Reagovat

...když se k tomu nikdo jiný nemá...

4 Monča Monča | 9. března 2009 v 16:25 | Reagovat

No, myslím že chcíplí motýl v moři není to pravé ořechové :-)

5 Marry Marry | 9. března 2009 v 18:26 | Reagovat

no asi ne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama