Červenec 2009

Chalupa

31. července 2009 v 11:58 | Marry |  můj svět
Tak jsem se tak nudila na chalupě a měla jsem záchvat fotografování =) Tak se podívejte na nejlepší díla i když zas tak dobré to není =)

Není to nic moc....

Vzpomínky

30. července 2009 v 22:04 | Marry |  Slohovky
Výbuch citů, jedné noci o půlnoci...


Vzpomínky

Ticho, proč je jen tak skličující?
Proč mě tak mučí?
Proč je tak frustrující
a proč mě tak ruší?

Jen pro to ticho bije mé srdce.
Jen to ticho pohltilo mou hlavu
zanechalo jen jedinou touhu.
A to jsou tvé ruce,
pohled do tvých očí,
tichá slova
a krásné vzpomínky.

Stín

30. července 2009 v 22:03 | Marry |  Slohovky
Dalo by se říct, že je to úvaha... Původně jsem na tomhle základu začala psát knihu, ale po 60 popsaných stranách jsem to zbaběle vzdala...

Stín

… ten smutný, šedý obrys, který vidíme každodenně všude kolem sebe. Ale co nebo kdo je doopravdy stín? Není hmatatelný, nevydává žádné zvuky, nějak nevoní a hýbe se jen když chceme my. Co když mají stíny vlastní život? Nikdo jim nevěnuje pozornost, co když jsou to právě ti vedle nás, co si žijí vlastní životy a přitom řídí ten náš? Tajemství lásky na první pohled by už nebyl tak záhadný. A co duchové? Kde se berou? Nejsou to jen naše stíny, které bez nás žijí dál? Není ten jiný, mimozemský život nakonec těsně vedle nás? Tak nebezpečně blízko…
Každý máme svůj stín, nedá se ho nějak zbavit. Ale co když on chce být u nás? Tak blízko aby mohl řídit vše kolem nás a někdy i naše kroky, náš osud a naše pocity.
Vždy se vrátí, když na vás zasvítí světlo. Vždycky se vrátí a i když to nevidíme možná se zrovna teď usmívá nebo mračí. Možná se zdá že je to jen stín, ale buďme na pozoru. Kdo ví co se nám děje za zády…

Procházka v dešti

20. července 2009 v 12:44 | Marry |  Slohovky
Jedno podzimní, deštivé odpoledne jsem si hověla ve svém pokojíčku. Náš dům nebyl ani tak dům, jako spíš palác. Obrovská tří patrová budova zdobená různými věžičkami, se stovkami oken.
Zrovna jsem si začala číst jednu dosti napínavou knížku, když se z venku ozval křik. Máme okolo domu hlídače, takže jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Ale po chvíli se ozvaly výstřely, to zaujalo mou pozornost. Vyšla jsem z pokoje a seběhla jsem dolů po schodech.
"Kam letíš?" Ozvalo se z obýváku.
"Jdu se projít."
Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Mamka ani nevěděla, že venku prší nebo že se tam dokonce střílí. A tak jsem se vydala na záhadnou procházku deštěm. Před našimi dveřmi jsem se zastavila. Velké deěťové kapky mi padaly na obličej a do chvilky jsem byla úplně promočená. Mžourala jsem mezi stromy, jestli neuvidím onoho střelce nebo někoho s hlídačů. Ale všude bylo až moc velké ticho. Jen listí šustilo ve větru a dešťové kapky bubnovaly o střechu našeho domu. Zpátky dovnitř se mi nechtělo, když už jsem byla promočená.
Tak tam tak stojím a přemýšlím, proč byl slyšet ten výstřel. Mé bílé šatičky na mě visí, jako na strašákovy. A mé čekání se vyplatilo. Ozval se další výstřel.
A tenhle výstřel patřil mě, jen mě. Mé bílé šatičky se začaly barvit do růžova. Skácela jsem se na naše bílé kachličky a ty se pomalu začaly barvit mou krví, ředěnou deštěm. Do chvíle už mé bílé šaty nebyly bílé a mé blond vlasy už zůstaly ledabyle rozhozené kolem mé hlavy. Ležela jsem tam ve své kaluži krve a kapky deště mi stékaly po obličeji… Proč jen jsem šla na procházku deštěm?

Lavička v parku

8. července 2009 v 20:24 | Marry |  Slohovky
Po celodenní práci v zámku, kde bylo studeno a vlhko, se Charlie konečně dostal ven. Už se sice stmívalo, ale to mu vůbec nevadilo, měl tmu rád. Vydal se do nedalekého parku, kde měl své oblíbené místo. Lavička.
Byla pro něj odpočinkovým místem, místem klidu a přemýšlení. Pomalu se k ní blížil, aniž by tušil co se tak dnes stane. Když došel do parku ucítil že něco není v pořádku, je to něco jako když máte takové to mrazení k zádech. Lavička tam stála, ale ve vzduchu bylo cítím něco zlého. Charlie se to snažil nevnímat, co by tady dělalo něco zlého, říkal si. Přišel si sem odpočinout, už je přepracovaný. S těmito myšlenkami dosedl na hladké dřevo lavičky a všechny i ty maličké starosti ho opustily.
Foukal jemný vítr a v dáli se šeptali stromy. Kousek stranou stála kašna, ve které tiše šplouchala voda a kolem se linula těžká vůně růží rostoucích kolem. Když se Charlie zahleděl na oblohu, musel se pousmát, byl úplněk, nejmagičtější čas.
Už nedávno dal Charlie lavičku spravit a natřít na černo. Měl černou rád a chtěl mít lavičku podle svého vkusu. Moc dlouho mu netrvalo k tomu krále přemluvit ani nevěděl, že u zámku nějaká lavička stojí. A tak se mohlo v noci z dálky zdát, že Charlie sedí ve vzduchu, lavička dokonale splývala s okolní tmou.
Jak se tak Charlie zahleděl na měsíc a zasnil se, ani nezaslechl nedaleké těžké kroky. Když ale kroky zrychlily do běhu a začaly pod nimi hlasitěji praskat větvičky, Charlie zpozorněl. Ve stejnou chvíli zašel měsíc za mrak, který k němu náhle vplul z noci. Jeho oči začaly hledat ve tmě strůjce toho hluku. Nikoho však nezahlédly, přestože se kroky rychle přibližovaly. Charlie už to nevydržel a postavil se na nohy. Kroky zpomalily a najednou bylo kolem úplné ticho. To Charlieho znervózňovalo ještě více. Naštěstí v tu chvíli zafoukal vítr a mrak, který zakrýval měsíc, odplul dál vstříc tmě a měsíc ozářil celý park. Charlie toho rychle využil a rychle přejel pohledem park po nejbližší stromy.
Až když se Charlie otočil a pohlédl za své záda, uviděl postavu která dělal ten hluk. Nyní se pohybovala až nebezpečné tiše přímo k lavičce. Podle stavby tělo už se dalo poznal, že je to muž. A že si pravděpodobně hraje na červenou Karkulku.Muž totiž vyhlížel zcela divně. Na sobě měla dlouhý červený plášť a kapuci přes hlavu. Když došel k lavičce zlehka se o ni opřel a se zájmem si začal Charlieho prohlížet. Měl jasně modré oči, stejně jako Charlie. Po chvíli úplného ticha muž promluvil.
"Připrav se na smrt."
Potom se s lehkostí přehoupl přes lavičku a vrhl se na Charlieho už nebyl Karkulka, ale vlk. Teda doslovně řečeno, chtěl se na něj vrhnout. Je neuvěřitelné co se během té chvíle, kdy se muž snažil lavičku přeskočit, stalo.
Když byl muž nad horním okrajem lavičky , horní plaňka se sama od sebe oddělala a vylétla nahoru k útočníkovi, zasadila mu pořádnou ránu do břicha. A když dopadl na zem vedle 'oživlé' lavičky, stalo se něco ještě neuvěřitelnějšího. Jedna noha lavičky se vytáhla se země a svým ostrým koncem se zabodla útočníkovi přímo do srdce.
Charlie, který to celou dobu sledoval, tomu nemohl uvěřit, lavička mu prakticky zachránila život. I když tím byl ohromen chtěl zjistit, kdo byl útočníkem a stáhl mu kapuci. Jeho pohled padl na tvář jeho bratra Chrise.
"Ne, to ne!"
Proč ho chtěl vlastní brat napadnout? A proč to ta lavička udělala? Co se tady děje? Moc otázek a málo odpovědí.
Chris byl Charlieho dvojče. Jejich rodina věřila na magické spojení mezi oběma bratry, a proto je našla oba mrtvé v parku u černé lavičky, potřeštěné jejich krví.

Velice výstižný citát....

8. července 2009 v 20:23 | Marry |  můj svět
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
- Robert Fulghum